Lecitin – "potrava" pro Váš mozek

Základní informace

Lecitin je velmi důležitá látka, která se nachází ve všech buňkách našeho těla a je nezbytně nutná k životně důležitým pochodům v těle. Název lecitin je odvozen od řeckého slova λέκιϑος („lekithos“), což znamená žloutek. Tento fakt odkazuje také na nejběžnější výskyt lecitinu v potravinách.

Chemickým názvem se lecitin označuje jako fosfatidylcholin. Pod toto označení se sdružuje více druhů lipidů – přesněji řečeno fosfolipidů, které jsou složeny z mastné kyseliny, glycerolu, kyseliny fosforečné a cholinu. Lecitin je složkou buněčné membrány buněk u rostlin i živočichů (včetně člověka).

Přírodní vlastností lecitinu je schopnost emulgace neboli spojování. Díky této unikátní vlastnosti je lecitin schopen propojit vodu a tuk do neoddělitelného skupenství. Této schopnosti se hojně využívá v potravinářství, kosmetice i farmacii. V Evropské unii je lecitin povolenou přídatnou látkou v potravinářství, kde se označuje jako lecitin, sojový lecitin nebo kódem E 322. V současnosti se stále častěji lecitin využívá také jako potravinový doplněk pro obohacení nevhodné diety.

Lecitinové produkty, zejména ty, které se využívají v potravinářství, se získávají jako extrakt ze sojových bobů nebo z vaječných žloutků. Pro vylepšení funkčních technologických vlastností lecitinu jsou do produktu většinou přidávány ještě další složky – např. fosfolipid sfingomyelin nebo glykolipidy. Tyto látky mají podobné vlastnosti jako lecitin a také se využívají jako emulgátory. Díl polárních lipidů, tedy těch, které jsou nerozpustné v acetonu, musí podle směrnice EU odpovídat minimálně 60 % lecitinových produktů.

 

Automatický překlad do češtiny k dispozici (návod pro nastavení)
Zdroj: www.youtube.com

Funkce v organismu člověka

Lecitin je z chemického hlediska amfifilní lipid, to znamená, že je část molekuly rozpustná v tucích (hydrofóbní) a část rozpustná ve vodě (hydrofilní). Tento jev je podstatou jeho dobrých emulgačních vlastností. Jedná se o životně důležitou látku, která se vyskytuje ve všech řasách, rostlinách, zvířatech i v lidském těle. Ve všech uvedených organismech je lecitin především součástí biologických (buněčných) membrán. Jsou to membrány, které se vyskytují ve všech buňkách, a rozlišujeme jejich dva základní typy. První z nich je cytoplazmatická membrána, která odděluje buňku od okolního prostředí. Druhým z nich jsou ostatní membrány, které se vyskytují uvnitř každé buňky a tvoří „obaly“ jednotlivých organel v buňce – tvoří takzvaný endomembránový systém buňky.

Lecitin má v každém organismu řadu funkčních úloh, které nezastupitelně zastává. 

• anabolismus neboli syntéza – Lecitin se aktivně účastní syntézy a rozdělování lipidů neboli tuků v organismu,
• katabolismus neboli rozklad - Lecitin se aktivně účastní výměny, výstavby a přeměny lipidů neboli tuků v organismu,
• stavební funkce -  Buněčná membrána téměř všech buněk obsahuje lipidovou dvouvrstvu, ve které je obsažen lecitin,
• trávení tuků z potravy – Tuky, které přijímáme v potravě, jsou nerozpustné ve vodě (vzpomeňte si, co udělá olej, který nalijete do vody…). Aby bylo možné využít energii a stavební látky z potravy, je nezbytně důležitá tvorba takzvaných micel, která napomáhají rozkladu tukových kapének.

Díky svému složení a unikátním vlastnostem je lecitin látkou  velmi oblíbenou v potravinářství, farmacii i kosmetickém průmyslu. V dietetice se využívá zejména jako doplněk stravy s následujícím působením:

• Díky své emulgační schopnosti má lecitin pozitivní vliv na zmenšování tukových kapének v krevním oběhu, což v důsledku znamená snížení rizika vzniku aterosklerózy.
• Napomáhá stabilizovat rovnovážný poměr mezi LDL a HDL frakcemi cholesterolu (LDL se označuje jako tzv. „zlý“ nebo „škodlivý“ a HDL se označuje jako tzv. „hodný“ nebo „prospěšný“).
• Podporuje správnou funkci jater (díky lipotropním složkám – cholin a inosit), eliminuje riziko vzniku tukové degenerace, cirhózy nebo nádorů jater.
• Rovnováha lecitinu, kyseliny žlučové a cholesterolu ve žluči zajišťuje, aby nedošlo ke vzniku žlučníkových kamenů.
• Podporuje udržování dobrého stavu cév, snižuje krevní tlak a je důležitý jako prevence proti mozkovým příhodám.
• Napomáhá hojivým a regeneračním procesům v organismu.
• Podporuje udržování dobrého zdravotního stavu starších osob.
• Napomáhá při regeneraci po fyzické námaze.
• Lecitin je výborná „potrava pro náš mozek“ – je velmi důležitý při mentálních a nervových pochodech. Hlavní složka lecitinu se nazývá cholin, který se v organismu přeměňuje na acetylcholin. Jedná se o velmi důležitou látku, která přenáší nervové impulsy. S věkem se nedostatek acetylcholinu prokazatelně zvyšuje, a proto je suplementace obzvláště důležitá u starších osob. 
• Je důležitou složkou hlenové vrstvy v tlustém střevě, která chrání stěnu tlustého střeva před útokem bakterií. 
• Podporuje urychlení přeměny tuků na energii, což je velmi žádoucí u sportovců, kulturistů nebo při redukčních dietách a při hubnutí.
• Podporuje snižování nadbytečné hladiny estrogenů u žen (zvýšená hladina estrogenů u žen způsobuje nadměrné ukládání tuku především v oblasti boků, hýždí a stehen).
• Působí také při vnějším použití, například v kosmetice. Zvyšuje intenzitu dýchání pokožky a reguluje buněčnou výměnu. Ovlivňuje měkkost a ohebnost pokožky. Zamezuje vysušování pokožky po častém umývání – reguluje pH hodnotu kůže a podporuje tvorbu přirozeného ochranného pláště. 

 

Automatický překlad do češtiny k dispozici (návod pro nastavení)
Zdroj: www.youtube.com

Historie

První zmínky a výzkum týkající se lecitinu pochází asi z roku 1811. Francouzský lékárník Louis Nicolas Vauquelin podal zprávu o objevení tukové látky v mozkové hmotě. Jednalo se o látku lipidické povahy, která obsahovala organicky vázaný fosfor, a do té doby o ní nebyly žádné záznamy.

Dalšího výzkumu se látka dočkala na přelomu let 1846 a 1847. Francouzský biochemik a farmaceut Nicolas-Theodore Gobley tehdy poprvé izoloval z vaječného žloutku oranžovou lepkavou substanci. Zjistil, že v látce byla obsažena kyselina olejová, maragrinová a glycerinfosforová a dusíkaté organické zásady. V letech 1847–1858 pokračoval dále ve svých výzkumech, které zaměřoval především na lidský mozek a jeho složení z chemického hlediska. V té době to byla jedinečná zpráva a objev, když konstatoval, že srovnatelné látky jako ve vaječném žloutku nalezl také v mozkové hmotě, kapřích jikrách, krvi, žluči a jiných orgánech. V roce 1850 dal objevené látce název lecitin, který je odvozen od řeckého slova „lekithos“, což v překladu znamená „žloutek“. Německý fyziolog a chemik Felix Hoppe-Seyler, zakladatel biochemie a molekulární biologie, učinil v roce 1867 objev organicky vázaného fosforu v rostlinných semenech. Chemici E. Schulze a E. Steiger navázali svou prací na základy, které jim zanechal Seyler a v roce 1899 izolovali lecitin ze semen některých rostlin. Zjistili, že nejvyšší množství lecitinu obsahovaly sojové boby a vlčí bob – kolo 1,5 až 2,5 %.

Dalším krokem ve výzkumu lecitinu bylo objevení dusíkaté části molekuly lecitinu – cholinu. Tento objev náleží německému chemikovi Adolphu Streckeru a polskému fyziologovi a chemikovi Diakonowu.

Německý fyziolog a biochemik Johannes Ludwig Wilhelm Thudichum pokračoval ve výzkumu mozku a jeho chemické struktury. Dnes je dokonce označován za zakladatele oboru mozkové chemie, dnes označované jako neurochemie. Objevil v mozku analogickou sloučeninu k lecitinu, ale přeci jen trochu jinou. Nazval ji cefalin, podle řeckého slova kephalos, což znamená hlava.

Až do 30. let 20. století byl ve výzkumech, které se zabývaly lecitinem poněkud útlum. Další objev přišel v roce 1939, kdy německý biochemik Ernst Klenk objevil v sojových bobech inositol a inositolfosforovou kyselinu – látky velmi podobné lecitinu. Americký chemik Jonathan Pangborn izoloval v roce 1944 ze svaloviny hovězího srdce látku kardiolipin.

Zhruba ve stejné době se začínal lecitin více využívat v potravinářství, farmacii a medicíně pro své výhodné technologické vlastnosti. Jedním z prvních technologů, který doporučoval lecitin jako emulgátor a disperzní prostředek byl Bruno Rewald. V Hamburku byly zavedeny první extrakční postupy, pomocí kterých se izoloval čistý lecitin ze surového sojového oleje. Tímto začala průmyslový výroba lecitinu, čímž se postupně snižovala jeho cena a stával se dostupnější a čím dál více využívaný zejména v potravinářství. Lecitin se získával také z vaječných žloutků, ale jeho výroba byla mnohem nákladnější a tak se používal pouze ve speciálních případech, například ve farmacii a kosmetice.

Hamburk byl hlavním centrem zpracování sojových bobů a výroby lecitinu. Američan Josef Eichberg v roce 1930 poprvé uvedl „hamburský lecitin“ na Americký trh a slavil s tím obrovské úspěchy. Od roku 1935 se začal velmi kvalitní lecitin vyrábět také v Americe – existovaly zde firmy Pillsbury a Central Soya. Lecitin se začal velmi hojně využívat v oblasti potravin, krmiv, kosmetiky i léčiv.

Postupně se lecitin dostal do zájmu lékařů a lékárníku a zkoumali jeho využití v dietetice. Doktor Buer uvedl na trh v roce 1935 první lecitinový preparát pod názvem „Buer-Lecithin“. Postupně procházely farmaceutické preparáty dalším vývojem a dnes jsou velmi oblíbené a hojně využívané po celém světě. Výzkum lecitinu jistě není zdaleka u svého konce, protože další objevy stále přicházejí. V současnosti se například využívá lecitinu z mořských řas. Jeho liposomy se využívají v potravinářství a fosfolipidy u vodních kultur.

Doporučený denní příjem

Lecitin je všeobecně považován za bezpečný a zdraví prospěšný doplněk stravy, pokud je užíván dle doporučení výrobce nebo na základě doporučení ošetřujícího lékaře nebo lékárníka. 

Léčivé účinky lecitinu lze využít v mnoha formách – prášek, kapsle, tobolky nebo tablety. Doporučujeme tyto přípravky nakupovat pouze v renomovaných obchodech se zdravou výživou, bylinářstvích nebo lékárnách. Zajistíte si tak maximální možnou kvalitu užívaného přípravku. Vždy dodržujte doporučené dávkování dle návodu výrobce.

Léčebné dávky lecitinu by měli být ideálně užívány po konzultaci s vaším ošetřujícím lékařem nebo lékárníkem. Pokud Vám užívání lecitinu způsobí menší zdravotní komplikace (jako je například nevolnost, alergické příznaky nebo zažívací potíže) snižte podávanou dávku nebo vysaďte přípravek úplně. Když se Vaše zdravotní potíže nezlepší v průběhu dvou týdnů nebo se naopak Vaše potíže zhorší, informujte o tom svého lékaře.

Doporučená denní dávka lecitinu se může lišit dle formy přípravku – zejména koncentraci účinné látky. Obvykle se udává jako doporučená denní dávka minimálně 1000 až 3000 mg lecitinu. Při zvýšené fyzické a psychické zátěži nebo pro zlepšení celkové regenerace je možné užívat dávky až 10 g lecitinu denně. Doporučené dávkování vždy závisí od výrobce. Vždy se řiďte doporučeným dávkováním na Vašem přípravku, případně dle rad vašeho ošetřujícího lékaře nebo lékárníka.

Nejdůležitější přírodní zdroje

Jak již bylo napsáno výše, lecitin se vyskytuje v řasách, rostlinách, zvířatech i všech buňkách lidského těla. Nejvyšší koncentrace lecitinu byly nalezeny v játrech, mozku, plicích, srdci a ve svalové tkáni. Lecitin se vyskytuje také v mnoha tělesných tekutinách, například v krevní plazmě obratlovců včetně člověka.

Naše tělo si je přirozeně schopno určité množství lecitinu samo vyrobit – takzvaně syntetizovat. Pro zajištění všech životně důležitých funkcí lidského organismu je však nezbytně nutné přijímat lecitin v potravě nebo ve formě doplňku stravy. Mezi nejlepší přírodní zdroje patří vaječný žloutek, játra, sojové boby, olejnatá semena rostlin, ořechy, kvasnice a obilné klíčky.

Lecitin se průmyslově vyrábí jako vedlejší produkt při výrobě rostlinných olejů. Pro výrobu lecitinu pro použití v potravinářství se v současnosti využívají především sojové boby, které obsahují asi 2 % lecitinu a současně jsou dostupnou a relativně levnou surovinou.Využívají se především sojové boby pěstované v USA, Brazílii a Argentině. K této surovině ještě můžeme připočítat i řepku a slunečnici, i když ty se využívají v menší míře. Výborným zdrojem lecitinu je vaječný žloutek – obsahuje až 10 % aktivní látky. Ale vzhledem ke své omezené dostupnosti a vysoké ceně je nevhodný pro průmyslovou izolaci lecitinu pro potravinářské využití. Lecitin získávaný z vaječných žloutků se používá výhradně ve farmacii, medicíně a kosmetice.

Toxicita

Nejsou známé žádné vedlejší účinky nebo interakce s jinými léky, doplňky stravy nebo léčivými rostlinami. Ve výjimečných případech je možná alergická reakce. Pokud se po užívání lecitinu vyskytnou jakékoliv neobvyklé reakce, přestaňte lecitin užívat a poraďte se se svým ošetřujícím lékařem nebo lékárníkem.

Při běžném užívání lecitinu dle doporučení výrobce není možné, aby došlo k předávkování. Výjimečně při opakovaném užívání nadměrně vysokých dávek lecitinu může dojít ke vzniku neurotoxických biogenních aminů. Jedná se o odpadní produkty při metabolismu lecitinu a v nadměrné koncentraci mohou způsobit pocení, nevolnost, zvracení, nadýmání nebo průjem.

Schválená zdravotní tvrzení

Dle aktuálního seznamu schválených zdravotních tvrzení, který vydal EFSA (Evropský úřad pro bezpečnost potravin) nejsou pro lecitin vydána žádná schválená zdravotní tvrzení.

Zajímavosti

Fyziologické potřeba lecitinu v lidském organismu přirozeně stoupá při:

• zvýšené hladině cholesterolu v krvi,
• nadměrné fyzické (cvičení, trénink, těžká fyzická práce) nebo psychické námaze (stres),
• vyšší konzumaci alkoholu,
• rekonvalescenci a regeneraci,
• tvorbě žlučových kamenů,
• nedostatku vitaminu B12 a kyseliny listové.

 

--- konec článku ---